-
-
CITLIVOST V ARCHITEKTUŘE
Tomáš Vích
Lidové noviny, 1. 4. 2006
MODERNÍ MRAVENIŠTĚ
V Česku vznikají právě dnes stále nové a nové monofunkční zóny a pásma. U stanic metra vznikají „business centra“ a shopping centra“ s „multikiny“. Podél dálnic se staví pásma skladů a výrobních hal. Na okrajích měst vznikají zóny satelitních městeček. Lidé ve služebních autech se služebními mobilními telefony opouštějí každé ráno zónu bydlení aby dopravili 10 – 50 km své děti do škol a sebe do svého „business centra“ ve městě. Protože v obytné zóně nefunguje infrastruktura, odjíždějí v sobotu nebo v neděli rodiny s dětmi do „shopping centra“, kde mají rovněž možnost navštívit „multikino“. Protože jedou autem a nemohou si dát pivo, volí raději variantu posezení u televize ve svém obývacím pokoji v obytné zóně.
Lidé žijící ve světě oddělených monofunkčních zón přicházejí o celistvý přirozený svět, stávají se otroky svých konzumních potřeb a ztrácejí schopnost smysluplně nakládat se svým časem a prostředky, ztrácejí vládu nad sebou samými, jsou pouhými kdykoliv nahraditelnými mravenečky v mraveništi moderní společnosti.
ZÓNY A PÁSMA – DĚDICTVÍ MODERNISMU
Jak je vidět na realizacích za posledních 15 let, dědictví modernismu nás stále pronásleduje. Technicistní a schématické chápání světa a jeho dělení na zóny a pásma se dodnes promítá do stavění měst. „Pásmové město“ Nikolaje A. Miljutina z r. 1928 je snad vrcholem logického uspořádání města, jak píše Felix Haas ve své souborné publikaci Architektura 20. století vydané v roce 1983. Podél železnice vzniká výrobní pásmo, to je odděleno zeleným pásmem od obytného pásma, parku a volné krajiny. Miljutinova kniha Socgorod vyšla v r. 1931 rovněž v češtině. Anihilace duchovní podstaty města je zde neuvěřitelná. Z města se stává soubor ubikací pro pracovní sílu v továrnách.
Počátek urbanistického schematismu je možno najít v roce 1922 v Le Corbusierově projektu města pro 3 milióny obyvatel. Z utopického ideálu o volnosti a svobodě, o oddělení práce, bydlení, rekreace, služeb, administrativy, z opomenutí lidské celistvosti, se stala noční můra moderního velkoměsta. Dokonalými příklady toho jsou americká velkoměsta se svými „city“, se svou chloubou - s mrakodrapy plnými kanceláří a nekonečnými předměstími přízemních domků z dřevoštěpky a skelné vaty, táhnoucích se krajinou, scenerii občas zpestřuje obrovské parkoviště s benzinovou pumpou a nákupním centrem uprostřed. Je možno se domnívat, že právě zrušení plnohodnotného centra měst v USA, v té zemi, „kde ulice nemají jména“ a vytvářejí nekonečnou síť táhnoucí se od obzoru k obzoru, má za důsledek tak známou nezakotvenost a migraci obyvatelstva z jednoho pobřeží na druhé a zpět. V řadě evropských měst došlo po válce rovněž k vzniku tzv. „city“, administrativních zón, kde po 6. hodině večerní nevidět živáčka. V zemích západní Evropy si z toho ale městští urbanisté vzali již před více jak 20 lety ponaučení.
NESCHOPNOST SPOLUPRÁCE
Umrtvování města je důsledkem neschopnosti spolupráce a koordinace památkářů s útvary rozvoje města a se stavebními úřady o komunikaci s architekty a stavebníky nemluvě. Památkáři brání svoji památkovou zónu namísto tvůrčího hájení hodnot krásy a kvality tisíciletého města. Památkáři doposud působili jako mumifikátoři vší marginální veteše bez ohledu na skutečné hodnoty a unikala jim podstata a smysl památkové ochrany. Zároveň prohrávali – bohužel - zásadní diskuse o zachování charakteru obytných čtvrtí a výšky hladiny zastavění. Dochází ke skanzenizaci, pouťovosti, neopodstatněnosti a vulgarizaci centrální části Prahy, investoři jsou vytlačováni na zelenou louku za město, což hraje na ruku polovzdělaným developerům a stavební a realitní lobby expandují do volné krajiny. Idea živého města je u nás stále zapomenuta.
Trocha historie a společenské souvislosti
– Rozlomení architektury
Průmyslová a vědeckotechnická revoluce, rozvoj kapitalismu a migrace obyvatelstva přinesly s sebou v 19. století a hlavně po 1. světové válce rozpad tradičních společenských vztahů. Secese byla posledním slohem s ryze humanitním nábojem. Pak již následoval kubismus ohlašující rozlomení architektury na mnoho proudů.V chaosu poválečných změn vznikl ve společnosti prostor pro vznik fašismu, komunismu, antisemitismu a separatismu všeho druhu. Negace střídala negaci a tak se společnost postupným odrážením od mantinelů vlastní neexistence pomalu (zatímco technický pokrok kráčel mílovými kroky dopředu) posouvala k 2. světové válce a následně ke studené válce, kde se za velkých obětí znovu nastolovala společenská měřítka, morální a etické hodnoty. Architektura po celé bouřlivé 20. století tuto situaci věrně zrcadlila. Pád tradic a víra v technický pokrok a ve spojení všech proletářů daly vzniknout na základě textu Adolfa Loose z r. 1908 „Ornament a zločin“ a hesla Ludviga Mies van der Rohe „less is more“ (méně je více) logickému a jednoduchému funkcionalismu. Je také známo, že probíhala čilá spolupráce mezi sovětskými konstruktivisty a Le Corbusierem. Existenciální víra ve všední den přivedla na svět modernu. Reakcí na bouřlivý rozvoj všeho byl vznik imperiálních, fašistických a stalinských stylů architektury. Po 2. světové válce a po vynálezu atomové bomby industriální revoluce vesele dál pokračovala, začaly se masově vyrábět automobily, přišla televize, začalo se létat letadlem a do vesmíru, budovat dálnice, panelová sídliště, nákupní střediska a kulturní domy s restauračními zařízeními, přímořská a horská rekreační střediska. Vše centrálně řízené, stejně jako těžba uhlí a výroba železa. Kupodivu však stále bylo něco nedostatkovým zbožím a na něco se stály mnohahodinové fronty.
- Návrat měřítka
Normální lidská měřítka a s nimi spojené morální hodnoty byly odsunuty na 2. kolej. V průběhu 60.let však byla moderna prohlášena za mrtvou, s květinovými dětmi vzniklo široké postmoderní hnutí a americký architekt Robert Venturi přišel v r. 1966 s heslem „less is bore“ (méně je nuda). Postmoderna se vyznačovala hravým respektem k historickým slohům, k antice, k návratu ke stavění bloků domů s ulicemi a dvory, k návratu ke stavění muzeí, divadel, knihoven, parků, a multifunkční smíšené zástavby. Tento šťastný návrat lidských měřítek a hodnot přišel spolu s ukončením studené války a volným rozvojem společnosti. Zklidnění vědeckotechnického pokroku otevřelo dveře lidskosti a humanitním vědám, které znovu odkryly citlivost a vnímavost ke světu a sobě samému. Tento jemný člověčí svět je „novou zemí“, kterou se podařilo znovu objevit. Od 80.let, kdy se chyba zón skutečně v plné síle projevila, se centra měst již staví a rekonstruují pod heslem revitalizace. Jak je ale možno vidět v dnešním novém Berlíně, i když je město stavěno s vědomím provázanosti bydlení, služeb a pracovních prostor, v momentě, kdy tato výstavba svým objemem překročí nějakou pomyslnou hranici přijatelnosti, začíná být i takto vzniklé centrum prázdné, neboť se tam lidé necítí ve své kůži a raději se pohybují v již zabydlených částech města, kde nacházejí „známé“ přirozené prostředí.
BOŘENÍ BARIÉR A SCELENÍ
Přitom by stačilo, aby bylo zvykem budovat město jako celek, zbořit umělé bariéry a provést jeho scelení. Představte si stavět domy s podzemními garážemi, s obchody, s kancelářemi a s byty s terasami na střechách. V docházkové vzdálenosti jsou parky, nábřeží, divadla, kavárny, kluby, kina, školy, hřiště a sportoviště… Na náměstích jsou radnice, kostely, pošty, banky, nejlepší obchody, hotely, tržiště a konala by se tu shromáždění lidu. O víkendu by se jezdilo do přírody a na návštěvy a užívalo volna. Pro lidi bez aut by fungovala městská hromadná doprava, cyklostezky, příměstské vlaky by byly plně provázány s metrem a jezdili v pravidelných krátkých intervalech. Mimoúrovňové křižovatky a dopravní tepny by byly pod zemí a nezabíraly by tak nejcennější plochy ve městě. Domy by byly prosvětlené, s balkóny a terasami, v příjemných přirozených barvách a materiálech, měly by své obyvatele a atmosféru, historické vrstvy od středověku po dnešek. Proč to ale stále zní jako sci-fi?
CITLIVOST
Proč developeři miliardových investic stále uvažují v zónách a staví nový Socgorod? Město musí pomalu přirozeně organicky růst na základě svých vnitřních potřeb a ne na základě stavbařské a realitní lobby toužící po kumulovaných investicích na zelené louce. Je třeba říci jasné NE! až se zase někde objeví asertivní developeři mamutích podniků se svými rychlými velkými penězi.
Proč odborná porota v soutěži o dům roku volí ošklivou bezkontaktní modernistickou krabici a laická veřejnost neméně ošklivou cukrkandlovou chaloupku ve stylu podnikatelského baroka? Naše města do 1. světové války tradici vkusu a prestiže měla, jak to výborně zdokumentoval seriál „Šumná města“ od Radovana Lipuse a Davida Vávry. Kam zmizel vkus, citlivost, touha se v dobrém předvést před ostatními? Naštěstí zbytky center měst ještě stojí a i venkov je kupodivu stále okouzlující svými chalupami a celkovou náladou. Mezi zónou kýče a zónou industriálního schématu existuje široké pole pro zdravou míru a vtip, které nabízejí jedinou cestu, po které je možno dojít k smysluplné a citlivé architektuře, která bude nabízet sebereflexi, hrdost, radost a potěchu svým uživatelům. Stylový odklon od „laické“ pouťové kýčovitosti, od památkářských pseudohistorických napodobenin, stejně jako odklon od „profesionálního“ modernistického schematismu jsou prvním základním krokem nutným k ozdravení života ve městě.
Architektura je zrcadlo duše společnosti ve které vzniká, je reprezentací světonázoru, technických a finančních možností stavebníka. Špatná architektura dokáže rozladit, dobrá architektura je naopak lékem na pocuchané nervy a zdrojem inspirace s okamžitou účinností. Architektura je ontologií světa, ukazuje jeho smysl a řád, dává radost a potěchu všem zúčastněným bez rozdílu věku, pohlaví, vzdělání nebo společenského postavení. Platilo to v antice, ve středověku i dnes, milovník architektury to ví a nedá na ní dopustit. Harmonie světla a stínu, logika, měřítko, rytmus, barvy, materiály, slunce, voda, země, vzduch, to jsou stálé zdroje architektury.
„ Navrhování směrem zevnitř ven stejně jako zevně dovnitř vytváří nutná napětí, která pomáhají dělat architekturu“ / Robert Venturi, 1966/.
Otevřený prostor pro diskusi nad celoměstskými tématy, by umožnil i seriózní přístup k přípravě na případné možné pořádání olympijských her, které se však jeví bez domyšleného územního plánu pro Prahu a střední Čechy, jako ohromné riziko pro budoucí život a vzhled města. Bez prakticky zvládnuté role památkové péče plně integrované do plánů rozvoje města, nejlépe jako přímá součást stavebních a územně-plánovacích odborů na jednotlivých magistrátech a bez obecného povědomí o tom co dělá a naopak co ničí živé město, je posun, byť jen o krůček dopředu, nemožný.
ŽIVÉ MĚSTO
Pro zdravý rozvoj města je zejména nutné:
Fungující centrum je srdce města, je výkladní skříní, je reprezentací hodnot a postojů svých obyvatel.
Nová multifunkční zástavba na prázdných místech ve městě.
Revitalizace průmyslových zón, továrních hal a skladů na byty, obchody a kanceláře.
Integrovaná vlaková doprava umožňující snadnou dostupnost z okrajových částí města.
Významné budovy tvoří město. Vždy, když člověk přijede do nového města, jde se nejprve podívat na katedrálu, zámek či hrad, parlament, radnici, muzeum, knihovnu, nádraží, koncertní síně, jednotlivé kostely, paláce, parky, hotely, stadióny, obchody, kluby, kavárny, nejrůznější atrakce, které dávají městu duchovní smysl a přesah.
AKTUÁLNĚ
V Praze k nalezení nové role využití vybízí posledních 16 let monumentální památník na Vítkově. Vrch Vítkov letos čeká započetí obnovy parku, který je po léta neudržován a ve špatném stavu. Vzhledem k tomu, že je možno vojenské přehlídky a pocty se vším prostorovým komfortem odehrávat na Letenské pláni, bylo by skvělé přebudovat komunisty znesvěcený památník ku příkladu na veřejné turecké lázně s venkovním bazénem pro celoroční koupání. Je lákavá představa zimní koupele ve vyhřívaném bazénu s krásným výhledem na Prahu. Vnitřní sloupoví a mramorové obklady jsou pro lázně jako dělané.
Je výborné, že se vláda rozhodla pro stavbu nové Národní knihovny, na kterou má být v dubnu vypsána mezinárodní architektonická soutěž. Je však poněkud zvláštní, proč by nově budovaná Národní knihovna měla být umístěna na Letenské pláni, na jedné z posledních skutečně velkých volných prostor. Ideální mi pro Národní knihovnu přijde volné místo přímo na ploše Vítězného náměstí v Dejvicích, v těsné blízkosti areálu vysokých škol a metra. Knihovna by mohla sloužit k zakrytí rušné křižovatky jako hluková bariéra a jako „point de vue“ by mohla organizovat prostor náměstí. Nesmyslná rozlehlost náměstí / křižovatky 200 x 200 m, by dostala měřítko a nový plnohodnotný význam, nemluvě o tom, že přejít v zimním období tuto prázdnou návětrnou plochu vůbec není příjemný zážitek.
Rovněž je podivné aby dostavba náměstí směrem k vysokým školám byla zastavěna dalším z mnoha obchodních center a vysoké školy se tím absurdně zbavily cenné plochy pro možnost koncentrace jednotlivých budov rozmístěných po celé Praze. Stávající roztříštěnost jednotlivých míst výuky nutí studenty k neustálému přejíždění z místa na místo. Ministerstvo školství se tu ukazuje jako velice neprozíravý správce státních nemovitostí.
Skutečnou urbanistickou lahůdkou je stoletá tradice organizování soutěže na dostavbu budovy radnice na Staroměstském náměstí. Vytvoření „jádra“ radničního bloku v srdci Prahy a zacelení rány po 2. světové válce, při zachování volné plochy pro shromažďování lidí v těsné zástavbě Starého Města je něco, co magistrát Pražanům minimálně posledních 50 let vyloženě dluží. Významným přidruženým efektem realizace dostavby radnice by byl zejména pocit, že primátor a Útvar rozvoje hlavního města Prahy vědí a mají jasno, co, kdy a jak se v Praze bude stavět.
„Prostor má moc a udržuje ducha“, neboť „z toho, čím by prostor chtěl být, se architektovi může zjevit to, co mu není známé“ / Louis I. Kahn, 1964/.