Nekonvenční stavby Jana Kaplického jsou z hlediska tradiční architektury a urbanismu kritizovány právem

Příspěvkem spolupracovníka LN Tomáše Vícha zahajujeme diskusi s architekty o vítězném návrhu na novou budovu Národní knihovny, která bude stát v Praze na Letné.

Neuvěřitelný vítězný projekt na budovu nové Národní knihovny na Letné řešící prostorové potřeby knihovny na dalších padesát let přináší do naší vlasti po pár letech opět architekturu světové „superstar“ pohybující se na globálním hřišti.

Po „Tančícím domě“ dvojice Frank Gehry-Vlado Milunič a „Zlatém andělu“ Jeana Nouvela přichází tentokrát český emigrant žijící v Londýně Jan Kaplický (1937) se svojí „chobotnicí“.

Svět je přelud

V kontextu světové architektury je to stavba jednoznačně stylově zařaditelná do kategorie sobě navzájem podobných futuristických architektur, kterým se obecně říká bloby a jejichž estetiku Kaplický od začátku osmdesátých let dvacátého století cílevědomě a soustavně rozvíjí.

Bloby jsou charakteristické proudnicovými organickými tvary zborcených a nejrůzněji zakřivených ploch připomínajících živé tkáně živočichů a rostlin pod mikroskopem. Bloby opouštějí „tvrdý“ euklidovský a newtonovský prostor svázaný pravoúhlými karteziánskými souřadnicemi x, y, z a vrhají se do vesmírného dobrodružství Einsteinovy teorie relativity a kvantové fyziky, kde zakřivení prostoru, černé díry a superstruny rozehrávají svět „jiného“ časoprostoru, kde údaje nahoře, dole, vlevo, vpravo, včera a zítra už nehrají svoji jednoznačnou roli. Kaplický vytváří architekturu s jasným erotickým podtextem, jeho domy vycházejí z umění happeningu a provokace, boří zažité sacoche louis vuitton falsa představy o normálním světě. Slova jako tradice, kontext jsou pro blobisty čímsi absurdně nepochopitelným až komickým. Svět je přelud.

Jan Kaplický záhy po svém odchodu v roce 1969 z Československa do Londýna začal spolupracovat s dvojicí Renzo Piano-Richard Rogers, kteří vyhráli soutěž na Centre Pompidou v Paříži, která se stala ikonou pravé čisté, technické high-tech architektury okouzlené novými technologiemi, logickou silou rozumu, krásou odhalené konstrukce, lety do vesmíru, spoluprací s NASA.

Začátkem osmdesátých let ještě Kaplický spolupracuje s třetím otcem zakladatelem high-tech architektury, Normanem Fosterem a již začíná rozvíjet vlastní rukopis, kde zlomovým projektem, kterým vstoupil do povědomí architektonické veřejnosti, byl soutěžní projekt na administrativní budovu na Trafalgarském náměstí z r. 1985 nazvanou Blob.

Totální arogance k místu aneb fuck the context

Druhá cena v soutěži na knihovnu v Paříži v roce 1989 Kaplického definitivně uvedla do světa architektonických hvězd. Kaplický si za léta „blobování“ vytvořil vlastní humorný eroticko-poetický jazyk, kterým pravidelně přivádí v úžas zejména mladé publikum. Samozřejmě též dovádí k šílenství konzervativně uvažující část odborné i laické veřejnosti. Ano, Kaplický krom toho, že je skutečnou světově uznávanou hvězdou, je velice snadno a oprávněně replicas relojes kritizovatelný právě z pozice tradičně a kontextuálně chápaného urbanismu a architektury. Současná tvorba superstar architektů se vyznačuje totální arogancí k místu stavby. Bez přetvářky to přiznává Rem Koolhaas svým heslem „fuck the context“.

Podobně architekti Frank Gehry či Daniel Libeskind navrhují domy - sochy, které vždy vytvářejí „akci ve městě“, jejich domy jsou ikony či loga toužící po tom se stát poznávacím znamením daného místa, chtějí se dostat na známky a na bankovky, chtějí být turistickou atrakcí.

Tak se i my v Praze můžeme těšit na neidentifikovatelné monstrum, které pohledem umění art-brut může připomínat chobotnici nebo probuzeného ducha Petra Parléře shlížejícího z Letné na Prahu.