SERIÁL LN 

 

REVITALIZACE MĚSTA

 


Tomáš Vích

Lidové noviny, 2008

Díly seriálu

1. Co je to vlastně město?
2. Obchod a banky
3. Víra, památky a hřbitovy
4. Vláda a administrativa
5. Vzdělání
6. Kultura
7. Bydlení
8. Služby, průmysl a brownfields
9. Rekreace
10. Sport
11. Doprava

 

1. Co je to vlastně město?


V novém desetidílném seriálu se jako rodilý Pražák a milovník města budu zabývat revitalizací města.
Dnes nás čeká definice města jako takového. Mám na mysli revitalizované město - živé, zdravé, přirozené, trvale obyvatelné, funkční a příjemné. V deseti dílech se postupně seznámíme s fenomény,bez kterých by nebylo město městem a zároveň též s temnými silami, které na městě parazitují a připravují jeho obyvatele o luxus a pohodu.
Město je opakem venkova a volné krajiny, je shlukem lidských obydlí - sídelním útvarem s počtem obyvatel přesahujícím tři tisíce. Je bytostnou schránkou civilizace. Město jsou obchody, kostely, vládní budovy a radnice, školy, divadla, restaurace, nemocnice, stadiony, parky a hřbitovy spojené navzájem chodníky, uličkami, ulicemi a bulváry, protínajícími se na křižovatkách a rozlehlých náměstích, která vytvářejí přirozená centra jednotlivých čtvrtí. Čtvrti, i navzdory tomu, že spolu navzájem soupeří a někdy vzbuzují dojem uzavřených vesmírů, spojují městské třídy,které běží buď křížem, tečnou,  nebo po okruhu.
Základní charakteristikou města, ať už tisíc let rostlého či jednorázově centrálně naplánovaného, ale je, že v něm bydlí lidé. Města vznikají proto, aby lidé k sobě měli blízko a mohli žít ve vzájemné symbióze. Města 20. století ale tato pravidla často porušují. Pro chodce a cyklisty jako kdyby tu už ani nebylo místo. Administrativní a obchodní zóny si žádají nové a nové příjezdové komunikace a parkovací plochy. Pro náročnou automobilovou dopravu se budují podzemní tunely a po obvodu rostou namísto hradeb hlučné dálniční okruhy, obchvaty a letiště spojující město se "světem". Lidé utíkají na předměstí.
Sídelní kaše Venkované mívají z města přirozený strach, ale nachází zde i vzrušení. Zatímco doma mohou trpět nudou. Lidé z města nacházejí na venkově klid a relaxaci, zatímco doma ve městě - zejména ženy - mohou trpět agorafobií - panickou úzkostí z lidského hemžení. Lidé z předměstí, z tzv. sídelní kaše, si neužijí ani euforii z města, ani klidu venkova. Jejich hlavní životní náplní je nudné cestování za každou jednotlivou potřebou.

 

2. Obchod a banky


Města vznikají s cílem využít potenciál co nejkoncentrovanějšího lidského soužití. Rodí se jako centra obchodu, kam se lidé ze širokého okolí sjíždí, aby nakoupili a prodali, co vyrobí. Také jsou dělnická a vojenská města - okolo dolů, továren a kasáren, jako je Most, Zlín či Milovice. Ta se snad během let díky obchodní síle svých obyvatel změní na normální města nepřipomínající jen noclehárny.
Ideálním místem pro vznik města je křižovatka hlavních obchodních cest nebo delta řeky vlévající se do moře, vhodná pro přístav. Tato místa se v průběhu staletí stala kondenzačními jádry obchodu a bank ve kterých vznikly místní samosprávy a kde se dařilo výrobě, kultuře a vzdělanosti. Taková mnohovrstevná města se dnes stávají lákadlem pro městskou turistiku objevující neopakovatelný genius loci starobylých metropolí.
Jako město obchodu vznikla kdysi i Praha. Díky své ideální poloze uprostřed české kotliny, ve středu Evropy, na křižovatce obchodních cest z Benátek do Hamburku a z Cařihradu do Paříže - na křižovatce mezi severem a jihem a západem a východem - vzniklo vnitrozemské město, kterému se začalo říkat srdce Evropy. Dodnes se tu setkávají rozdílné kultury, jazyky a náboženství, které promíchány vytvářejí jedinečnou a okouzlující směs - esenci Evropy.
Praha vznikla jako kupecké město na brodu - prahu - na Vltavě, kde v ohbí řeky bylo místo pro rozlehlé tržiště obklopené osadami obchodujících Židů, kupců z Východu, Němců, Italů a Francouzů. Bezpečnost rodícího se města byla pod ochranou českých panovníků sídlících na Hradě. Clo se Bvybíralo v celnici v Ungeltu. Strategickou polohu "prahu" na Vltavě si plně uvědomil císař Karel IV., který založil Nové Město pražské se 3 trhy - Dobytčím, Koňským a Senným (dnes náměstí Karlovo, Václavské a Senovážné). Tak vzniklo největší evropské město 14. století, hlavní město říše římské.
Praha a její historická tržiště jsou dodnes centrem obchodu a bank. Pražané ale zcela okouzleni krásou svých automobilů namísto aby nakupovali na rohu ulice, kde bydlí, nebo si nechali zboží vybrané na internetu donést až do bytu, raději tráví hodiny a dny fausse golden goose pas cher v super-, hyper-, megamarketech za městem, neboť, pravda, v ulicích památkové zóny centra nakoupí zejména dekorativní sklo a matrjošky. Popřípadě, naopak, jsou i tací, kteří z kašovitých předměstí dojíždí do obchodního domu do historického centra, jak k tomu dnes vybízí nově otevřené Palladium na náměstí Republiky s garážemi pro 900 automobilů, hned naproti obchodnímu domu Kotva z časů socialistické výstavby Prahy v 70. letech.
Obchodní domy už tehdy, stejně jako dnes, vytlačovaly svojí předimenzovanou velikostí rovnoměrně rozmístěné a úměrné obchody v přijatelných docházkových vzdálenostech v ulicích města, zatímco monofunkční prstenec sídlišť zívá do ticha. Zde se ukazuje aktuální absence hlavního architekta a slabost závazného územního plánu chránícího obyvatele města a zároveň destruktivní moc "volné ruky trhu" silných investorů, kteří nevratně, v honbě za snadnými kumulovanými zisky, zabíjí město.
Je závislost na osobním automobilu příčinou, či důsledkem zónového plánování našich měst? Není lepší chodit do práce, na nákup a za zábavou pěšky, tak jako ve středověku?

 


3. Víra, památky a hřbitovy


 V minulém díle jsme odkryli příčinu vzniku měst jako místa obchodu. Dnes se budeme věnovat sakrálním a pietním stavbám, které jsou na rozdíl od účelové a pragmatické architektury obchodů a tržišť projevem skutečně exkluzivní architektury dotýkající se maximy lidské existence.
Ve všech společenstvích žijí lidé prostí a lidé vážení. Těm opravdu váženým je již od úsvitu civilizace dobrým zvykem budovat vznosné hrobky, které se stávají poutním místem, místem uctění jejich památky, místem víry ve vyšší principy, v nesmrtelnost jejich odkazu, víry ve smysl neuchopitelného absolutna řídícího naše osudy. V Egyptě se stavěly famózní pyramidy symbolizující cestu do nebe, u nás se nad hroby s ostatky zesnulých ukrytých v podzemních kryptách budovaly kostely a chrámy umožňující setkání s blahoslaveným ve společně sdílené víře.
Podobně i pražský Chrám svatého Víta, Vojtěcha a Václava, jak se správně nazývá celým jménem, byl založen na místě rotundy svatého Víta ze začátku 10. století. V rotundě byla umístěna relikvie rámě svatého Víta, kterou dostal Václav darem od Jindřicha Ptáčníka. Po smrti zde byl uložen i svatý Václav a následně i svatý Vojtěch. Tak byla založena pietní tradice, Iced Out kterou dnes reprezentuje i Hrobka českých králů.
Chrám, sakrální místo budované 1000 let, je největší religiózní památkou u nás zosobňující celou naši historii se všemi zvraty, prohrami a vítězstvími. Je to tradiční duchovní místo vzbuzující hrdost a pokoru nejen u katolických věřících, ale i v ateistické většině obyvatel Čech.
Na druhé straně uveďme nešťastný a nevěrohodný památník z roku 1932 na místě Vítkovy vinice na pražské hoře zvané Vítkov. Na místo, kde Žižkováci od roku 1882 plánovali Žižkův památník, kde začal prezident Masaryk za 1. republiky stavět Hrob Neznámého vojína, legionáře od Zborova, jehož ostatky zmizely během německé okupace, byly v roce 1949 uloženy ostatky Neznámého bojovníka od Dukly. V roce 1953 přibyl Klement Gottwald s gardou aparátčíků a pak i Síň Sovětské armády v přistavěné apsidě.
Prominenti socialismu byli po roce 1989 odvezeni, probíhala tu popová představení a v roce 2006, bez přípravy, znovu přibyla do té doby utajená urna s popelem generála Aloise Eliáše se ženou Jaroslavou. Generála, kterého komunisté prohlásili za kolaboranta!
Tak vznikl rozporuplný paskvil vyzařující bezradnost vůči národní vojenské historii. S uvážlivým odstupem je dobře si připustit, že naše vojenské úspěchy skončily výboji rozvášněných husitů a že posledních 500 let jsou Češi navýsost mírumilovný holubičí národ, řešící konflikty bojem na vzdálených frontách, doma pak dohodou a rafinovanou vytrvalostí. Vztyčený Žižkův palcát a kůň upřeně hledící do země před sebou ještě s pěticípou hvězdou za zády je depresivní pomatené místo s negativní energií útlaku a ponížení.
Zmatení hodnot vyjadřuje i architektura pomníku, která je ve skutečnosti nekonzistentní směsí předválečného funkcionalistického purismu, imperiální monumentality dle krizového mrakodrapu Empire State Building z roku 1931 v New Yorku a stalinského socialistického realismu padesátých let. Když ještě připočteme dnes plánovanou, a jak to s lítostí vidím, nic neříkající expozici dějin české a československé státnosti, lze předvídat neživotnou investici postrádající smysl. Přitom postavit pomník památce padlým na Bílé hoře na místo dnešní drobné sokolské mohyly s pomníčkem z roku 1920 by mělo pro naše národní a historické sebeuvědomění mnohem větší význam.
Na Vítkově je třeba definitivně se rozloučit s pošlapanou falešnou pietou památníku a vrátit vrchu formou revitalizace jeho rekreační viniční charakter - vytvořit zde například termální lázně s venkovním bazénem a krásnou vyhlídkou na pražské panorama.


 

4. Vláda a administrativa


Ve městech se nedaří jen obchodu a duch místa se nezjevuje jen na hrobech vážených občanů a vojevůdců. Luxusní místa zde nejsou rezervována pouze pro chrámy sloužící bohoslužbám, ale i pro sídla panovníka či zástupcům voličů hájícím zájmy své země. Právě zde od nepaměti probíhají líté rituální boje.
Žiži - posvátný pahorek, kde plály slunovratové ohně, místo pohanských sněmů, kde se nacházel kamenný knížecí stolec, na němž probíhala slavnostní intronizace zvolených českých knížat, je dodnes místem pobytu vrcholného vládního představitele, prezidenta.
Proč na rozlehlém Pražském hradě sídlí jen prezident? Je to kvůli obhroublosti poslanců nebo respektu k osobnímu soukromí prezidenta? Vždyť Hrad by bez problémů pojal Poslaneckou sněmovnu, Senát i vládu s prezidentem. Možná by přímý kontakt mezi jednotlivými politiky zabránil mnohému nedorozumění a stimuloval zastupitele k vyšším etickým výkonům. Zde se mi jeví možnosti tradičního místa vlády ne úplně využité.
Podobně nevyužité je i místo po Staroměstské radnici, kterou na konci 2. světové války zbořili fašisté. Je to místo piety bezbožně a mstivě popravených 27 pánů, osvícenců, jejichž ostatky zmizely neznámo kam. Chmurné místo již 63 let zeje prázdnotou a čeká na satisfakci. Ne však v podobě informačního centra památkové zóny s prodejem suvenýrů, ale v podobě reprezentativního jednacího sálu, kde by probíhala důležitá hlasování, jmenování primátora a zastupitelů, kde by se vedla rozhodující jednání o budoucnosti města.


Pankrác: pražský Manhattan


Jak může dopadnout touha po moci a reprezentaci je drasticky vidět z rampy Pražského hradu směrem na Pankrác, kde roste pražský Manhattan. Je to paradox, zatímco Američané nepokrytě závidí Evropanům romantické kouzlo a vlídnou obyvatelnost měst, na Pankráci developeři budují "důstojnou protiváhu" Hradu, jak o tom nabubřele mluví ve svých prohlášeních. Že jsou jejich snahy vedené jen vidinou rychlých zisků z obrátky peněz ve velkých projektech na malém prostoru, s minimální energií věnovanou kvalitě bydlení ve městě, je z pohledu revitalizace nabíledni. Bez zdlouhavého objasňování nevýhod mrakodrapů a administrativních center vůbec uvedu souhrn pro a proti tak, jak se ukázala v září 2007 při veřejné diskuzi nazvané "+ / - mrakodrapů" na portálu. Plusy: 1. krásná architektura nebo alespoň výzva k ní; 2. prestižní místo; 3. ekonomicky výhodné pro investory; 4. možnost, jak se vypořádat se zastavěnými velkoměsty; 5. vyhlídky. Minusy: 1. nenapravitelné narušení unikátního panoramatu historických center; 2. dezurbanizace, ztráta ulice, ztráta města; 3. zvýšené nároky na dopravu; 4. vznik monofunkčních zón bez obyvatel; 5. každodenní vyprazdňování sídlišť bez pracovišť a služeb; 6. exponenciální růst ceny pozemků; 7. závratě z výšky; 8. klaustrofobie z výtahů a chodeb; 9. nesplnitelnost podmínek bezpečné evakuace; 10. ztráta identity v halových kancelářích a v závodních jídelnách; 11. vděčný teroristický cíl; 12. megaměřítko. Výsledek: + ku - = 5 ku 12. To mluví samo za sebe. Na Pankráci, stejně jako v ostatních částech města, je nutno okamžitě zavést regulační politiku, která zabrání bobtnání administrativní zóny. Jednotlivým zde zbytečně koncentrovaným konkurujícím si firmám pomůže, když budou jejich sídla rovnoměrně rozmístěna po celém městě tak, aby nedocházelo ke každodenním kolapsům dopravy, kdy mezi 7. a 10. a 16. a 19. hodinou město zoufale volá o pomoc.

 


5. Vzdělání

 
Minule jsme odhalili škodlivou koncentrovanost administrativy do velkých business center a nelogickou roztroušenost parlamentu, senátu, vlády a prezidenta. Z pohledu revitalizovaného města zaujímají areály vysokých škol podobné postavení jako vládní budovy.
Zatímco školky, základní a střední školy musí být rozmístěny rovnoměrně v jednotlivých čtvrtích, vysoké školy s celostátním a mezinárodním působením s desetitisíci studentů a zaměstnanců je spíše třeba koncentrovat na co nejmenší ploše, aby docházelo ke komunikaci mezi fakultami, studenty, pedagogy a vědci. Pro vysokoškolské kampusy jsou přirozené knihovny, menzy, kavárny, kluby a divadla. Studentský život přináší do města neopakovatelnou atmosféru moudrosti, mládí, krásy a rebelie, je zároveň obohacením i zklidněním.
Jako kladný příklad prolnutí školy a města uveďme Filozofickou či Právnickou fakultu Karlovy univerzity a Akademii muzických umění na Starém Městě, ze kterých je to do Národní či Městské knihovny pouhých deset minut cesty pěšky. Z hlediska kompaktnosti škol je třeba zachovat Národní knihovnu v docházkové vzdálenosti tisíců studentů a pedagogů, pro které je jedním z hlavních zdrojů informací, k nimž jsou připoutáni jako kojenec k matčinu prsu. Proto i uvažovaná poloha Národní knihovny na Letné je v mezní vzdálenosti vyjádřené 20 minutami pěší chůze nebo třemi zastávkami tramvaje.


Národní knihovna na Proseku nebo Pankráci? Špatný vtip

Pokud si uvažovaných šest tisíc návštěvníků denně vynásobíme 20 minutami nutnými na dopravu, 300 návštěvními dny v roce a cenou lidského času 200 Kč za hodinu, vyjde nám společenská ztráta z odlehlosti knihovny na 108 milionů za rok! Proto úvahy o jejím umístění na Prosek či Pankrác jsou buď nepochopením souvislostí, nebo zlým úmyslem vůči vzdělání samotnému.
Za negativní příklad revitalizace města uveďme plánovanou stavbu Dejvice Center na Vítězném náměstí. Proč? České vysoké učení technické spolu s Vysokou školou chemicko-technologickou se po několik desetiletí potýká s nedostatkem místa a s problémem roztroušení jednotlivých fakult po Praze. Školy jsou vlastníky "velké louky" v prostoru mezi Vítězným náměstím a stávajícími fakultami, která by byla schopna vyřešit spolu s rezervami v dnešním kampusu celkovou tíživou situaci vysokých škol umožňující jejich přirozený růst. Město ale po revoluci v územním plánu přepsalo pozemky určené pro školy na smíšené využití. A tak obě mezi sebou o prostor se svářící školy bez protestu už 15 let hledají strategického partnera, který by vybudoval kromě 25 % školních prostor i business centrum, zatímco nově budovaná Technická knihovna a menza budou v nejodlehlejší části kampusu.
Vysoké školy sice utrží z obchodu s vlastními nemovitostmi peníze, ale ve skutečnosti si pod sebou podříznou větev. Zájem strategického partnera zaplatí ztrátou času, vyjádřenou v řádech stamilionů korun za rok.


Tunelování školství

Mají snad školy rozprodat vlastní cenné pozemky a díky tomu se samofinancovat? O spekulacích obchodníků s realitami vybízejících Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy k tunelování svých prostředků vypovídají i nedávná prohlášení, že se uvažuje o přemístění strahovských kolejí na Ruzyň či do Letňan, aby se uvolnily lukrativní "olympijské" pozemky na Strahově a třeba i na místě škol v Dejvicích.
Existují dvě varianty řešení -buď si vláda uvědomí, že investice do rozvoje škol je ve veřejném a jejím zájmu a že je to nejvratnější investice vůbec. Nebo ať stát školy jako nechtěné dítě se ziskem prodá - vzdělání je v dnešním světě výborným artiklem.
Vítězné náměstí čeká na komplexní projekt revitalizace, ve kterém by nebylo velkou křižovatkou s nedostupným středem, s nebezpečnými přechody a s chodci pod zemí. Čeká na pohyb lidí v živém obchodním parteru, čeká, až pod zem zmizí hlučná automobilová doprava, a to i za cenu zvýšení náměstí.


 

6. Kultura


Město, kde se daří obchodu a jeho obyvatelé ctí památku předků, kde vláda udržuje pořádek a profesoři vzdělávají novou generaci, je ideálním prostorem i pro umění a kulturu obecně. Hudba, tanec, divadlo, film, obrazy a sochy, literatura a architektura, všechny umělecké aktivity společně tvoří "sen civilizace". Tento sen se skládá ze znaků, symbolů a gest, z koncentrátů zkušeností, a to vše slouží ke společné orientaci ve světě.
Umění zobrazuje a tím i upevňuje duši člověka, kterému je oporou a vodítkem a ladí společnost do vzájemné harmonie. Proto je dobrým zvykem ve městě budovat všechny ty koncertní a divadelní sály, kina, galerie a muzea - právě zde dochází k protínání názorů a ke zjevování životních pravd, které je možno následně použít při každodenních rozhodnutích doma nebo v práci.
Za krásnou ukázku tavicího kotle emocí a společenského kvasu jsem si vybral blok domů u Václavského náměstí, kterému vévodí palác Lucerna. Komplex sálů, kina, divadla, varieté, kaváren, restaurací, obchodů, kanceláří a bytů vybudoval v letech 1907 až 1919 dědeček Václava Havla - ing. Vácslav Havel, který byl investorem, autorem koncepce i projektantem.
Ve dvacátých letech minulého století byly pasáže Lucerny propojeny se sousedními objekty Hvězdou a domem U Nováků. Tento secesní multifunkční palác byl první pražskou železobetonovou budovou s první pražskou pasáží a s prvním pražským jídelním automatem. Kultovní koncertní místo Za zmínku rozhodně stojí i legendární střešní terasy, které byly oblíbeným místem pro odpočinek a pracovní schůzky Pražanů. Kvůli havarijnímu stavu jsou terasy momentálně nepřístupné. Nutné celkové rekonstrukci brání nešťastné soudní pře majitelky Dagmar Havlové.
Navzdory tomu je Velký sál Lucerny kultovním koncertním místem, které u nás nemá konkurenci. Lucerna je i dnes inspirativním příkladem, že sál pro několik tisíc diváků může bez problémů fungovat pouze napojením na městskou hromadnou dopravu a taxislužbu, bez nekonečných parkovacích ploch.
Odstrašujícím příkladem kulturní stavby z hlediska revitalizace města je dnešní Kongresové centrum Praha, bývalý Palác kultury na Vyšehradě, zabírající srovnatelnou plochu jako celý blok domů s pasážemi okolo Lucerny.
V soutěžích o nejhorší stavbu v Praze se umisťuje na předních příčkách spolu s bývalým Federálním shromážděním u Muzea a hotelem Don Giovanni u Olšanských hřbitovů. Nemůže za to pouze jeho komunistická minulost (v roce 1981 byl otevřen jako místo pro XVI. sjezd KSČ), ale i jeho tupá a hřmotná architektura, předsazené parkoviště a mimoúrovňová křižovatka zarostlá křovím a ironicky nazvaná Pankrácké náměstí. Stavba zabírající vyhlídkové místo na hraně kopce nad nuselským údolím tvoří v dálkových pohledech dvě stě metrů dlouhou neartikulovanou hmotu.
Bohužel vyprázdněná kulturní podstata Kongresového centra se přenáší i na zdejší kulturní akce, které v jeho prostorách nemají to vyznění, které by člověk od slavných jmen interpretů očekával. "Palác kultury" je koncentrátem negativ, která v sobě dezurbanizovaná modernistická města nesou.
Mastodont, špatný vzor pro nová centra Kongresové centrum je popřením uličního principu města, nedodržuje měřítko, mrhá volným prostorem okolo a je i špatným vzorem pro nově vznikající centra, jak se ukázalo při stavbě Sazka Areny (dnes již O2 areny) ve Vysočanech nebo při stavbě řady uniformních multikin.
Nejsem pesimista, ale v případě Kongresového centra se domnívám, že mu není pomoci. Že zůstane neohrabaným mastodontem, vzpomínkou na období socialistické pseudokultury. Zato demoliční kráter křovinatého Pankráckého náměstí volá po oživující změně dopravního řešení, která by umožnila jeho zástavbu.


 

7. Bydlení


Bydlení je nejpodstatnější funkcí obrozeného města. Slovo "bydliti" neznamená jen někde přespávat, je spojeno se všemi životními činnostmi. Bydlení samozřejmě podléhá módním vlivům a ekonomickým možnostem, ale kvality jako teplo, bezpečí, soukromí a na druhou stranu dostupnost obchodů, služeb, škol, pracovních příležitostí, kultury a rekreace jdou napříč stoletími.
Je pozoruhodné, že Staré Město pražské mělo v roce 1873 hustotu obyvatel okolo 1400 lidí na hektar oproti dnešním 140. Nejhustší osídlení v Praze dnes najdeme v blokové zástavbě na Vinohradech a na Žižkově s hustotou okolo 320 ob./ha. Sídliště na Jižním Městě mají v průměru 220 ob./ha. Centrum Paříže má též okolo 220 ob./ha a centrum Londýna okolo 150 ob./ha.
Z dnešního evropského pohledu jsou neuvěřitelné hustoty okolo 1000 ob./ha v asijských městech. Extrémem jsou slumy Bombaje -zabírají pouhé 3,5 % plochy města, ale žije tu 40 % obyvatel při hustotě neuvěřitelných 4000 ob./ha.
Hradčany Nejkrásnější obytné místo v Praze? Tipuji rostlou různorodou zástavbu Hradčan s výhledem na město, Vltavu a Petřínské sady. Sídlí zde v palácích řada institucí a velvyslanectví, škol a pečovatelských ústavů, jsou tu hotely, ale i stále relativně velké procento domorodců.
Kupodivu zde nijak nevadí absence městské třídy. Naopak je to důvod, proč jsou Hradčany oproti zbytku města tichým rájem. V průměru čtyřpatrové domy s úzkými ulicemi a obchůdky vytváří komorní srozumitelné prostředí. Každý za sebe - někde vznosné paláce, jinde prosté baráky. Vše k sobě díky jednotnému měřítku ladí.
A největší urbanistická chyba z hlediska obrody obyvatelného města? Prstenec monofunkčních sídlišť. Ubikace pro masy pracujícího lidu se zazděným parterem příležitostně vykrádaných kočárkáren. Sídliště mají dvě zásadní vady: první je jejich monotónní nuda a nelidské měřítko ubíjející lidskou kreativitu a psychiku. Druhou zásadnější vadou je jejich monofunkčnost.
Místo bez pracovních příležitostí nutí statisíce obyvatel každý den se přemisťovat do odlehlých administrativních a průmyslových zón. Tím je celé město vystavováno zácpám a tlačenicím v dopravě a vydáno napospas miliardovým investicím do nových tras metra, okruhů a tunelů, které ale zpětně ohrožují obyvatelnost klidných částí města.
Sídliště je třeba otevřít obchodům Jednoduchou nápravou chyby schematického urbanismu je dobudovat pracovní příležitosti po celém městě. Sídliště mají oproti centru města ale jednu velkou výhodu - zeleň, hřiště, školy a školky, čímž jsou předurčeny pro bydlení rodin s dětmi. Bylo by chybou zastavovat jeho zelené plochy. Je potřeba odstranit hlavní nedostatek - otevřít parter obchodům, 1. a 2. patro uvolnit pro kanceláře a služby pro místní.
Sídliště snesou vyšší hustotu obyvatel i o 20 %, proto lze budovat na střechách kanceláře a lofty s terasami s dálkovými výhledy. Je to způsob, jak by družstva s podporou města a developerů mohla zvýšit standard "paneláků" a pomoci městu od zásadní strukturální chyby, za kterou bude mnoho let platit.

 


8. Služby, průmysl a brownfields

 
Pro dnešní informační postindustriální společnost, kdy se masová sériová výroba přesouvá do zemí s levnější pracovní silou, je typické, že se ve městech objevuje řada opuštěných továren z 19. a 20. století - brownfields. Jde o rozlehlé areály v těsné blízkosti centra napojené na městskou hromadnou dopravu a inženýrské sítě.Staré fabriky mají neopakovatelnou poezii architektury paláců industriálního věku. Jsou to malá města, kde pracovaly desetitisíce lidí, místa technického pokroku, ale i emancipace proletariátu.
Dnes jsme stavěni před otázku, co s nimi. Dlouhá léta nevyužité pozemky v centru měst každým rokem zvyšují svoji hodnotu, ze které je možno investovat jejich obrodu v novou plnohodnotnou obytnou čtvrť a naplnit pravidla revitalizovaného města. Tedy splnit podmínky docházkových vzdáleností, promíchání bydlení, obchodů, pracovních příležitostí, služeb, škol, kultury a rekreace do jednoho životaschopného celku.


Zrekonstruovat, nebo vyhodit do povětří?


Revitalizace brownfields se dá provádět dvěma způsoby. Buď paláce výroby s využitím jejich historické paměti, příjemného lidského měřítka, tradičních materiálů a gradujících proporcí zrekonstruujeme a vhodně dobudujeme, jak se tomu nyní děje například v Karlíně. Nebo je vyhodíme do povětří a postavíme zde administrativní komplexy, bytovky, supermarket a multikino, jak se to stalo na Smíchově a nyní aktuálně hrozí v Holešovicích a Vysočanech.
Z Karlína se postupem let stává ne snad luxusní čtvrť, jako jsou Vinohrady, ale určitě rozvíjející se duchem mladá část města, kde se v mnohovrstevnaté koláži potkává romantické kouzlo 19. století s přívětivým "user friendly" designem dnešní architektury. Jako vzorový příklad jsem si vybral rekonstrukci a dostavbu někdejšího ČKD - Palác Karlín a Corso Karlín, které projektuje světoznámý katalánský architekt Ricardo Bofill.
Tyto realizace rolex klockor kopior získaly ocenění odborné poroty Best of Reality v letech 2000 a 2001 a "Stavba Roku 2001". Dnes se v podobném stylu spojujícím klasický řád architektury se současností buduje Corso II, jež respektuje měřítko a urbanismus starého Karlína.
Naopak odpuzujícím příkladem mohou být snahy stavět mrakodrapové městečko ve zdemolovaných Holešovicích nebo plánované plošné demolice fabrik ČKD ve Vysočanech. Charakteristická vznosná industriální architektura první poloviny dvacátého století nabízející radostná překvapení, lofty a mezonety, má být nahrazena tuctovou architekturou, u které se zde operující developerské firmy ani nezatěžují uvádět jména autorů. Kolben Tower a národní fotbalový stadion Již se chystá nová osmdesátimetrová výšková dominanta "Kolben Tower" a místo divadla nebo koncertní síně se zde uvažuje o populisticky otravném umístění padesátitisícového národního fotbalového stadionu. To budou mít zdejší obyvatelé dozajista radost...
Ano, konverze starých budov ČKD je logisticky intelektuálně náročnější, ale výsledný efekt probuzené čtvrti s jedinečnou stoletou historií slavné Českomoravské Kolben Daněk je hodnotou, kterou nenakoupíte v sebelepším nákupním centru. Bylo to ostatně právě tady, kde v roce 1989 dělníci ČKD poslali na smetiště dějin komunistu Štěpána svým nezapomenutelným skandováním: "Nejsme malé děti!".


 

9. Rekreace


Pro dnešní obyvatele města je zásadní věcí žít zdravě, být v kontaktu s přírodou a pohybovat se na čerstvém vzduchu, kde mohou ve svém volném čase nabrat nové síly. Proto lidé z měst o víkendech prchají na své chalupy, do hor a do lesů, v létě na břehy řek a rybníků. V masovém měřítku to umožnil až rozvoj automobilismu v 70. letech 20. století.
V dobách, kdy lidé ještě chodili pěšky, se velké oblibě těšily městské lesoparky s výletními restauracemi a přírodní i umělá koupaliště. Místy rekreace se v Praze přirozeně stala záplavová území podél Vltavy se všemi slepými rameny a ostrovy (Královská obora, Kampa, Střelecký ostrov, Žofín, Štvanice, Císařská louka), ale i návětrná místa pražských vrchů (Petřín, Bílá Hora s oborou Hvězda, Troja, Vítkov, Pekařka, ale i Braník, Paví vrch, Dívčí hrady, Barrandov či dál na jih Závist).
Díky členitosti zemského reliéfu si Praha zachovala místa umožňující přirozenou ventilaci poměrně husté zástavby i obyvatel samotných. K oblíbenému výletnímu dopravnímu prostředku patřily kolesové parníky na Vltavě. Stavíme-li město, které by nevyplivovalo každý pátek polovinu svých obyvatel na venkov, aby se zase v neděli večer bolestně vraceli, je třeba oprášit všechna ta v posledních čtyřiceti letech opuštěná a zapomenutá místa oddechu a relaxace.
Výbornou ukázkou návratu k rekreaci ve městě jsou před třemi roky znovu otevřené kultovní Žluté lázně. Ty byly založeny již v roce 1910 a jejich sláva sahala až do 60. let, kdy nastoupil pomalý úpadek. Dnes se celková denní kapacita Žlutých lázní o rozloze 3,5 ha pohybuje kolem neuvěřitelných osmi tisíc návštěvníků. Podolské nábřeží umožňuje široké sportovní vyžití a je zde k dispozici více než 2500 míst na pivních terasách.
Koupaliště již není pouze sezonní záležitostí. Restaurační a zábavní provoz zde funguje po celý rok. Poptávka po možnosti koupání v Praze v parných letních měsících ale stále není naplněna. Mám neodbytnou vizi, že koupaliště přece nemusí být jen v poměrně studené Vltavě, ale při dnešních technických možnostech lze budovat lázně, jezera a nádrže i na kopcích - konkrétně na Vítkově, na Letenské pláni a na Strahově.
Smutným příkladem chátrající zašlé slávy místa nedělního odpočinku Pražanů jsou ruiny již zcela zničené zahradní restaurace U Jezírka v Kinského zahradě na Petříně, chátrající Barrandovské terasy, a především letohrádek Šlechtovka ve Stromovce.
Podívejme se krátce do jeho historie - na počátku, v roce 1692, byl letohrádek postaven, aby sloužil císaři Leopoldu I. Habsburskému jako útočiště před špatným počasím při jeho loveckých výpravách po Královské oboře.
Počátkem 19. století, kdy byla obora otevřena veřejnosti, byl využíván jako oddechové místo pro návštěvníky Stromovky a přibyla zde restaurace, která byla od roku 1882 až do nástupu komunistů provozována potomky Václava Šlechty. Od té doby, co o ni Šlechtovi přišli, se jí přestalo dařit, začala chátrat a v letech 1978 a 1980 dvakrát vyhořela. Od té doby leží ladem, v roce 2002 byla navíc zasažena povodní a nyní čeká na dobudování tunelu Blanka v roce 2011, nad jehož trasou se nachází. Přestože sem byly dotaženy nové inženýrské sítě a konstrukce byla podepřena, aby nespadla, patří tato stavba v současné době mezi nejohroženější kulturní památky.
Všechny tři jmenované stavby - restaurace U Jezírka, Barrandovské terasy i letohrádek Šlechtovka - trpí fatálním nepochopením potenciálních investorů. Ony totiž nebyly postaveny jako hotel či soukromá rezidence, ale jako výletní restaurace, jako místo odpočinku, zábavy a romantických schůzek při procházce parkem. V tom je jejich zapomenuté kouzlo čekající na obrozené investory a na nás, kteří si ještě pamatujeme pohodu relaxace ve městě.

 


10. Sport
 

Sport patří v revitalizovaném městě neoddělitelně k aktivnímu a pasivnímu odpočinku obyvatel. Lidé v aktivním věku jezdí na kole,chodí běhat do parku, plavat, posilují ve fitness centrech, hrají tenis, fotbal, volejbal a provozují mnoho dalších disciplín dle svých možností a předpokladů. Proto je dobře, když jsou sportovní kluby, bazény a školní hřiště a tělocvičny rovnoměrně v docházkových vzdálenostech zapojeny do města tak, jak se tomu ostatně i na mnoha místech děje.
Pasivní účastníci sportu, tj. diváci, kteří v mnohatisícových počtech navštěvují významná sportovní utkání, jsou z hlediska stavby města trochu větším oříškem. Jedná se o nárazové události, kdy se -jednou týdně, u větších akcí jednou za měsíc nebo i za celou sezonu, u olympiády možná jednou za život - sejde 10, 50 nebo i 300 tisíc lidí najednou.
Mezinárodní mistrovství mají dnes charakter velkých lidových poutí ne nepodobných náboženskému vytržení. Zápasy, soutěže a utkání vedené v duchu fair play mají blahodárný účinek na rozvoj osobnosti a uvolňují napětí tělesné i duševní. Proto je dobře nalézt ve městě místo,které unese masové návaly a výlevy emocí vítězů i poražených. V antických Delfách byl stadion na nejvyšším místě ve městě, hned za chrámovým okrskem. Ano - stadiony jsou chrámy sportu.
Výborným příkladem může být umístění hipodromu Dostihového závodiště Velká Chuchle na jižním okraji Prahy u výpadovky na Strakonice, na železniční trati, v dosahu autobusů MHD a s rozlehlou loukou sloužící jako parkoviště. Koňské dostihy se zde odehrávají na čerstvém vzduchu mimo ruch města a jeho obytné čtvrti.
Bude ze Strahova olympijská vesnice?
Za nepochopení myšlenky budování zdravého města je možno považovat umístění 18tisícové O2 arény do Vysočan nebo obsedantní předvolební návrhy budovat národní fotbalový stadion na Letné nebo ve Vysočanech v areálu bývalé ČKD. Největší stadion na světě - Masarykův "sletový" stadion pro 250 tisíc diváků z roku 1933, v 60. a 70. letech dostavovaný pro účely spartakiády - přitom dnes slouží jako šest tréninkových hřišť Sparty a jeho chátrající železobetonové tribuny slouží jen jako clona proti větru.
A je to právě vrch Strahov, který je dnes díky svým čtyřem stadionům již tradičním místem sportovních klání, v klidu a stranou mimo zástavbu města a s množstvím volných rozptylových ploch okolo. Zvažovaná olympiáda v Praze v roce 2020 je sice hrozbou pro rozpočet a život města, ale zároveň nadějí pro strahovský sportovní okrsek a pro studenty ČVUT. Ti totiž žijí stěsnaní na kolejích vybudovaných z bývalých spartakiádních šaten o výměru 12 m2, bez vlastního WC a sprchy. Přestavba studentských kolejí by měla být impulsem pro vznik olympijské vesnice.
Z mamutího sletového stadionu se mohou stát dva "menší" - 60tisícový ceremoniální a 50tisícový fotbalový, vše se společnou dopravou a parkováním v suterénních podlažích. Strahov tím potvrdí svůj genius loci místa mládí a sportu, jak naznačují i jména zdejších ulic Olympijská, Atletická, Zátopkova... Možnosti řešení revitalizace Masarykova stadionu a velkého rozvojového území Strahov naznačí právě probíhající urbanistická ideová soutěž, vypsaná Útvarem rozvoje města, jejíž výsledky budou známé v červnu.
Na otázku, zda olympiáda v Praze ano či ne, je těžko odpovědět: Praha je v principu schopna v letních měsících nárazově přijmout kolem 200 tisíc hostů. Druhá a důležitější otázka ale souvisí se současným stavem a pozicí Útvaru rozvoje města. Vzhledem k tomu, že je zcela ve vleku developerských nápadů a slouží především jako "Útvar pro změnu územního plánu", je dobré olympijskou kandidaturu oddálit až do doby, kdy se zkonsoliduje a nabude zpět své ztracené pravomoci směrodatného a opravdu hlavního Útvaru hlavního architekta tak, aby byl schopen řídit stavební ruch už v duchu nově obrozeného města dbajícího na své přednosti. Domnívám se, že vytvářet z letňanského výstaviště i centrum olympiády, jak se o tom zatím mluví, je na jedno místo přespříliš. Takový nápad je jen potvrzením momentálního chaotického rozvoje města. Sport je sport a obchod je obchod.

 


11. Doprava


Pozornému čtenáři dnes končícího seriálu o revitalizaci města určitě neuniklo, že alfou a omegou jeho správného fungování je právě dopravní řešení. V obrozeném městě není cílem dovézt a odvézt na libovolné místo neomezený počet lidí. Princip spočívá naopak ve vyloučení neustálého iracionálního přemisťování se obyvatel z místa na místo, ze zóny do zóny. Revitalizované město se dopravě nebrání, ono je totiž navrženo tak, že ji k životu potřebuje jen ve skutečně potřebné míře.
Náš každodenní kolotoč: bydlení - práce - nákup - rekreace by se měl odehrávat pěšky, na jednom místě, v docházkové vzdálenosti, bez potřeby využití MHD a osobních automobilů. Tak je možno radikálně o desítky procent snížit časové a finanční výdaje jednotlivců, firem a města na dopravní infrastrukturu, která nás stojí mnoho miliard ročně. V malém množství životodárná, ve velkém zabíjí Doprava je jako voda - v malém množství je životodárná a otevírá nové obzory, ve velkém dusí a zabíjí vše živé - hlukem, zápachem, vytěsněním obyvatel z města. Proto je koneckonců dnes již jedinou možností razit drahý městský okruh pod zemí.
Žijeme v době všeobjímající a všepožírající mobility. Co se jevilo v padesátých letech jako zázrak civilizace, je dnes vážným nebezpečím. Je dobré si uvědomit, že i mobilita je jen věcí naší svobodné volby, a ne nevyhnutelnou osudovou daností.
Kromě mobilní dopravy existuje ještě tzv. doprava v klidu. Je to odborný termín pro zaparkovaná vozidla, jejichž množství je srovnatelným logistickým problémem městského urbanismu stejně jako doprava v pohybu. V Praze připadá na jedno auto 1,94 obyvatele. Při počtu 1,2 mil. obyvatel to je více jak 600 tisíc aut zabírajících v klidu, tj. na parkovištích, cca 15 km2. Jen pro názornost je to plocha Starého Města, Nového Města, Karlína, Žižkova, Vinohrad a Vyšehradu dohromady. Parkování je vážným problémem všech současných měst. I kdyby byly peníze na stavby víceposchoďových garáží, stejně je není kde ve větším měřítku stavět, pokud jimi nezačneme nahrazovat stávající zástavbu...
Hudbou budoucnosti je pravděpodobně "carsharing" - společné sdílení automobilů. Kdybyste mohli kdekoli a kdykoli vyjít na ulici a sednout do nejbližšího zaparkovaného auta, do kterého se dostanete díky své čipové kartě, rádi oželíte, že to pojištěné, pravidelně servisované zánovní umyté auto s platnými doklady není vaše, ale státu, města, ve kterém se nacházíte, či nějaké firmy, která provozuje tuto univerzální půjčovnu aut. Dnes to v Česku zní ještě jako science fiction, v sousedních zemích už je to 20 let prakticky realita.


Carsharing - řešení nedostatku parkovacích míst

Auta, která jezdí dvě a půl hodiny denně, zbývajících 90 % času stojí. To moje, když v něm strávím 3 hodiny týdně, je dokonce v klidu 98 % času. Budou-li osobní auta veřejná, znamená to, že jich celkově bude moci být 10krát méně. I kdyby jich ubyla jen polovina, byla by úplně vyřešena nouze o parkovací místa.
Carsharing vznikl v roce 1987 ve Švýcarsku, v roce 1988 byl založen v Německu a v r. 1993 se dostal do Kanady. Dnes je provozován v 18 zemích po celém světě. Ve Švýcarsku je na 1050 místech k dispozici 2000 vozidel, v Německu je držiteli karty klubu carsharingu přes 100 tisíc řidičů sdílejících 2900 vozidel v 260 městech. Rozcestník na jednotlivé společnosti a bližší informace najdete na.
Pokud vás můj 11dílný seriál o revitalizaci - obrodě - města zaujal a umožnil vám nahlédnout do principů současného urbanismu pak přesně splnil svůj účel. Obyvatelé se svými komunálními politiky v čele by měli být právě dnes obzvlášť na pozoru, neboť zažíváme dočasný stavební boom a dnešní investice jsou na mnoho generací dopředu nevratným zásahem do struktury města, které je možné buď jen slepě zastavovat pro momentální zisk obchodníků s nemovitostmi, nebo je s rozvahou a s ohledem na trvalou prosperitu města budovat.

A to rozhodně není vždy totéž!